ROZHOVOR MXA JOHN DESOTO: LÉTAJÍCÍ HAVAJAN TO OPLATÍ

John DeSoto na svých dílech Kawasaki v roce 1973.

JIM KIMBALL

JOHNE, JAKÝ BYL VÁŠ ÚVOD K MOTOCYKLU? Bylo mi 5 let a táta mě posadil na motorku. To byl můj úvod. Byl to Harley-Davidson se sebevražednou spojkou. Spojka nebyla na řídítkách; bylo to dole u tvé nohy; ale řadicí páka byla nahoře u vaší levé paže. Posadil mě na přední část kola, a když jsme se dali do pohybu, sestoupil ze zadní části. Byl jsem tam jen já a pomyslel jsem si: „Co se to sakra děje“ nemohl jsem se ani dotknout země. Moje nohy nedosáhly na stupačky. Nakonec jsem musel kolo zastavit, takže jsem dole u pláže uviděl 55galonový buben a vydal jsem se k němu. Trefil jsem to a spadl. Vstal jsem a podíval se na mámu. Moje máma měla kabelku a mlátila s ní mého tátu.

„Bylo mi 5 let a táta mě posadil na motorku. TO BYL MŮJ ÚVOD. BYL TO HARLEY-DAVIDSON SE SEBEvražednou SPOJKOU. “

ALE HNED SE VÁM LÍBILO? Na Havaji jsme měli tahanice, TT a Hare and Hound akce a můj táta je dělal. Když jsem byl dost starý na to, abych jezdil, dostal jsem motorku Francis Barnett; říkali jim Fanny Bs. Později jsem dostal Triumph Tiger Cub a závodil. V Cycle News jsem viděl fotky Eddieho Muldera a pomyslel jsem si: "To je to, co chci dělat." Nakonec jsem po střední škole šel na vysokou školu v Utahu. Měl jsem tam fotbalové stipendium.

JAK JSTE SE DOSTALI V KALIFORNII? Byly vánoční prázdniny na vysoké škole a já měl dva týdny volna, tak jsem odjel do Kalifornie. Bylo to neskutečné. Viděl jsem tam hodně závodů. Lidé mi půjčovali motorky. Nikdy jsem se nevrátil na vysokou školu. Řekl jsem: "To je ono!" Rodičům jsem to neřekl hned.

John a Pati na národním setkání jezdců AMA.

Co přišlo DALŠÍ? Kim Kimball, Tommy Smothers a Dan Gurney byli dovozci Montesa. Viděli mě závodit a řekli: "Dáme ti kolo a můžeš na něm závodit." Neměl jsem vozidlo. Kdysi jsem si půjčil Volkswagen, abych si vyzvedl Montesu z obchodu Kim Kimball. Vyndal bych z volkswagenu přední i zadní sedadlo a sundal řídítka a přední kolo a naložil. Pak bych jel až dolů do Karlových Varů nebo kamkoli závodit. Během té doby jsem byl asi šest měsíců bez domova. Spal jsem v opuštěném autě na parkovišti v severním Hollywoodu.

JENOM NÁHODNÉ PARKOVIŠTĚ? Ne, bylo to parkoviště vedle budovy Montesa. Jednoho dne mě Kim Kimball viděla vystupovat z toho opuštěného auta a zeptala se: "Co to sakra děláš?"

Řekl jsem: "Nemám klíč od svého bytu, tak jsem tu zůstal přes noc." Lhal jsem. 

Řekl: "Vezmu tě do tvého bytu."

Řekl jsem ne. Ne, můžu chodit." Neměl jsem auto.

Řekl: „Ne. Vysadím tě ve tvém bytě."

Kim mě posadila do auta a já si pomyslel: "Ach chlapče, to bude divné." Viděl jsem nějaké byty a řekl jsem: "Tady." Řekli: "Dobře." Když jsem vystoupil, řekl jsem: "Děkuji."

Šel jsem daleko do činžovního domu a nakonec jsem si myslel, že odešli, tak jsem vyšel ven a najednou jsem uviděl tovární dodávku Montesa couvat. Kim se na mě podívala a zeptala se: "Bydlíš tam?" Řekl jsem: "Ano, právě jsem se rozhodl dát si něco k jídlu." Kim řekla: „Johne, vím, že lžeš. Viděli jsme tě v tom opuštěném autě vedle obchodu. Pojďte, hned vás vezmeme zpět do obchodu." Myslel jsem, že o jízdu definitivně přijdu.

Kim Kimballová telefonovala s Danem Gurneym. Po několika minutách rozhovoru řekl: "Dáme vám plat a dodávku, abyste se mohli pohybovat." Podíval jsem se na něj a řekl: "Co?" Bylo to naprosto úžasné a úžasné; Byl jsem tak nadšený. Zaplatili za byt. Prostě jsem se cítil jako v nebi. Tady jsem si myslel, že o všechno přijdu, ale všechno jsem dostal. Na to nikdy nezapomenu.

JAK ČASTO JSTE ZÁVODILI? Závodil jsem ve středu, čtvrtek a pátek večer a v sobotu jsem jel do Saddleback a v neděli do Karlových Varů. Na velké závody bych vyletěl, závodil a letěl zpátky. Vydělal bych si nějaké peníze ze všech závodů a navíc jsem dostával plat od Montesy. To mi umožnilo zaplatit za svůj byt. Nebylo to tolik peněz, ale chtěl jsem se jen projet. Ať už jsem skončil první, druhý, třetí nebo dokonce poslední, měl jsem pocit, že jsem stále vyhrál, protože jsem udělal něco, co nemělo tu čest dělat příliš mnoho lidí, zvláště když jsem z Havaje.

John řekl, že když se poprvé posadil na CZ, cítil: "CZ byla postavena pro mě."

JAK DLOUHO JSTE BYL U MONTESY? VĚTŠINA LIDÍ SI VÁS ZAPAMATUJE NA CZ. Ronnie Nelson a já jsme byli sponzorováni Montesou, takže jsme spolu jezdili hodně závodů. Jeli jsme do Jugoslávie reprezentovat Ameriku v Motocross Des Nations. Tam jsem poprvé viděl CZ. Joel Roberts a Roger Decoster byli tým CZ. Podíval jsem se na to, pak si na to sedl a pomyslel jsem si: „Páni, tohle mi sedí. Miluju tohle kolo!" Tehdy mě CZ požádal, abych pro ně jel.

„SUZUKI BYLA TEHDY OPRAVDU MOC. TECHNICKY TO NEBYLO TAK ODLIŠNÉ OD KAWASAKI. VELKÝ ROZDÍL BYL V OKOLÍ VÍCE PENĚZ MI ZAPLATILI. “

JACÍ BYLI JOEL A ROGER? Moje první opravdová zkušenost s Joelem byla později v Hangtown, když jsme spolu závodili. Dostal jsem holeshot a on mě nemohl předjet. Pořád jsem byla na Montese. Trať podjela tunel a vyšla na druhou stranu. V tunelu byla samozřejmě tma a on se mě pokusil dostat ven. Když kolem mě prošel, věnoval mi páchnoucí oko.

Pomyslel jsem si: "Co ten chlap sakra dělá?" V oblasti boxu jsem k němu po sundání helmy přešel a řekl: "Hej, kamaráde, až mi to příště uděláš, nakopnu ti zadek, aby Kingdom come." Všichni se na mě podívali a řekli: „Nemůžeš s ním takhle mluvit. Je to mistr světa." Řekl jsem: „Je mi jedno, jestli je mistr světa nebo ne. Nikomu nedovolím, aby udělal to, co on udělal mně. Až tě příště uvidím přicházet, popadnu tě a přeběhnu tě." Najednou se na mě vrhl jeho mechanik, který byl velkým Čechoslovákem. Podíval jsem se na něj a řekl: "Pale, radši mi uhni z cesty." Jestli mi neuhneš z cesty, kopnu tě tam, kde to bolí."

ALE STALI SE Z VÁS PŘÁTELÉ, ŽE? Po této situaci jsme jeli všechny Inter-Amy. Stal se jako můj bratr. Vždycky mi říkal „strýčku“. V československém jazyce John znamená strýc. Říkal: "Strýčku, až půjdeš do téhle zatáčky, jakou budeš mít rychlost?" Řekl jsem: "Druhý rychlostní stupeň." O mnoho let později, když jsme se s Pati vzali a narodila se nám dcera Miley, vždycky říkal: "Hej, budu hlídat Miley." Jsme jako rodina, jak jsme vyrostli a co jsem se od nich naučil.

John na dlouho zapomenutém závodě World Vintage Championship 1999.

ŘEKNĚTE NÁM VÍCE O SVÝCH LETECH v ČR? Na CZ jsem se cítil opravdu dobře. CZ byla postavena pro mě. Vůbec si nemyslím, že jsem Čechoslovák, ale líbilo se mi to. Miloval jsem pokaždé, když jsme startovali „ruku na helmě“, protože když mávali vlajkou, nikdy jsem se nedotkl spojky. Prostě jsem zařadil rychlost a šel. Ta motorka byla tak úžasná a tak neskutečná. Později v LA Coliseum jsem se stal prvním jezdcem, který udělal dvojitý skok. Tehdy přišel japonský motocyklový průmysl a chtěl, abych jezdil na jejich kolech. Nemohl jsem uvěřit, kolik peněz mi byly Kawasaki a Suzuki ochotny zaplatit, abych pro ně jezdil.

MÁTE JÍZDU KAWASAKI. JAKÉ TO BYLO? Když se mnou Kawasaki mluvila o platu a platbách, které mi dají, vždycky jsem se podíval na Pati, a kdyby Pati řekl ano, řekl bych jim ano! Dali mi plat, dodávku a všechny ty věci. Když se Kawasaki rozhodla promluvit si s Bradem Lackeym o jízdě pro ně, Brad jim vždy řekl: „Cokoli Pati řekne, je v pořádku, vezmu to.“ Pati byla naše vyjednavačka. Byla tvrdá a byla v tom velmi dobrá.

JAK BYLO KOLO? Nepřijali by žádnou radu. Cokoli plánovali postavit, to postavili. Brad a já jsme jim řekli, že by měli udělat určité změny na motorce, a oni řekli: "Ne, takhle to je." Nebyli jsme inženýři ani součást produkčního týmu, který kolo vyráběl. Nakonec jsem si pomyslel: "Dobře, pokud dostaneme výplatu."

John a Brad Lackeyovi závodili za Kawasaki v letech 1973 a 1974.

JAK SE VÁM LÍBILO KAWASAKI V POROVNÁNÍ S CZ? Bylo to úplně jiné, hlavně přes skoky. Mohl jsem jet rychleji na mnohem více skocích, protože tam bylo více odpružení. Motory byly velmi rychlé, ale výkon nebyl na správném místě. Kawasaki se tehdy také moc neudržely. Pořád se něco rozpadalo. Snažil jsem se jim poradit, jak to zlepšit. Myslel jsem, že si nás najali, abychom jim radili, ale vzali nás jen na vystoupení. 

DÁLE JSTE PŘESUNALI DO TÝMU SUZUKI? Ano, a dali mi mnohem víc peněz. Suzuki byla tehdy opravdu velmoc. Technicky se to od Kawasaki tolik nelišilo. Velký rozdíl byl v tom, o kolik víc peněz mi zaplatili. Možná jsme nemohli tolik ovlivnit inženýry, ale bylo úžasné dostat zaplaceno za jízdu a slušné živobytí. Byl jsem u Suzuki dva roky – stejnou dobu jako u Kawasaki. Dostal jsem od Suzuki dost peněz, abychom si s manželkou mohli koupit dům v Huntington Beach. Miloval jsem to, protože to bylo blízko letiště, takže bylo snazší letět na další National a dostat se rychle domů.

John byl tvrdý závodník, ale každý jezdec nakonec narazí na hlínu. Zde Johnovi pomáhají z trati v roce 1973

JAK JSTE SE POZNAL SE SVOU ŽENOU? Moje žena je také z Havaje. V dobách Montesy jsem závodil na Grand Prix ve Francii a měl jsem ošklivé zranění. Vzal jsem si stupačku do podpaží. Tehdy byly stupačky jen rovné svařované trubky. Po zranění ve Francii jsem se vrátil domů na Havaj, abych se uzdravil. Tak jsem poznal svou ženu Pati. Jsme manželé 52 let.

S Pati jsme se potkali v červnu, když jsem se zpočátku zranil, a když jsem se uzdravil, řekl jsem jí: "Vrátím se do Kalifornie, abych mohl závodit." Zeptala se: "Můžu s tebou na dva týdny?" Byla letuškou. Řekl jsem: "Pojď nahoru, jdeme." Takže přišla a zůstali jsme v San Diegu, protože Edison Dye mě v té době sponzoroval na Husqvarně. Za dva týdny se chtěla vrátit domů, ale nakonec zůstala šest měsíců.

Oba jsme se vrátili domů pár dní před Vánocemi a tehdy moje máma řekla: „Pod očima Pána žijete vy dva v hříchu. Jste spolu šest měsíců a nejste manželé. Měli byste se vzít." Najednou jsme zjistili, že se budeme brát.

„MOTOCROSS JE SKVĚLÝ. MÁME HODNĚ TŘÍD A HODNĚ MLADÝCH JEZDCŮ. PRAVDĚPODOBNĚ NEMÁME TOLIK JEZDCI JAKO NA pevninské pevnině, ALE NYNÍ MÁME HODNĚ MINI BIKERŮ. HAWAII JE JINÁ.”

KDY JSTE SE ROZHODLI PRO DŮCHOD? Bylo to koncem 1970. let. Chtěli jsme se přestěhovat zpět na Havaj, tak jsme se vrátili domů. Byl jsem na stavbě a všechno bylo v pořádku, a pak mě najednou lidé žádali, abych kandidoval do městské rady Honolulu. Řekl jsem jim, že jsem v životě nevolil a nevím, proč bych se chtěl ucházet o volenou funkci. Ale chtěli, abych byl příkladem pro děti. Než jsem odešel do důchodu, strávil jsem 16 let v městské radě.

Pořád chodím na střední školy a mluvím s dětmi o vyrůstání na Havaji. Moje máma a táta sotva vlastnili dům a já jsem byl nejstarší ze šesti dětí. Ale nikdy jsem nenechal negativní část převzít kontrolu. Tak jsem se stal hvězdným fotbalistou, neporaženým ve wrestlingu a mistrem světa tandemového surfování. Když jsem se vrátil na Havaj, viděl jsem všechny možné možnosti.

Moje žena miluje koně, ale já jsem na koni v životě neseděl, ale stal jsem se mistrem republiky v koňském reiningu a sekání. Pořád jsem dělal všelijaké nové a odlišné věci.

Bohužel, když John závodil za tým Suzuki, musel závodit s TM400.

KOLIK ZRANĚNÍ MÁTE Z MOTOKROSU? Byl jsem po operaci kolene, zlomených zad a klíční kosti. Měl jsem 12 otřesů mozku a to mě kvalifikovalo jako „poškozený mozek“. Neustále vtipkuji s lidmi, že poškození mozku mě „kvalifikovalo kandidovat do politiky“ [směje].

JEŠTĚ DNES JEZDÍTE? Absolutně. Jsem nejstarší, kdo jezdí v rámci své skupiny přátel. Před pár měsíci jsem si koupil Sherco. Moje žena je v tom tak dobrá a povzbuzuje mě, abych jezdil, protože ví, že to miluji.

JAK JE MOTOCROSS SCÉNA NA HAWAII? Motokros je super. Máme hodně tříd a hodně mladých jezdců. Asi nemáme tolik jezdců jako na pevnině, ale máme teď hodně mini motorkářů. Havaj je jiná. Když jsem tady poprvé začínal, neměli jsme skoro nikoho. Závodění bylo kombinací TT a Scrambles. Dnes jezdím na místa, která nemá moc lidí možnost nebo výsadu vidět. Když jsem vysoko v horách, vidím oceán od pobřeží k pobřeží. Jsem jediný člověk, kterému armáda dovoluje jezdit do hor. Pokud se chystají v horách postavit silnici pro armádu, zavolají mi, abych si oblast nejprve prověřil, protože vědí, že tam nahoře jsou archeologická naleziště. To je fáze, ve které se právě nacházím. Na motokrosové trati si samozřejmě rád občas zajedu rychle!

To je „Super Hunky“ (s doutníkem) a John sedí na dopředu klesající startovací bráně v roce 1973 Superbowl of Motocross.

JOHNE, JAKÉ JSOU VAŠE KONEČNÉ MYŠLENKY O SVÉM ŽIVOTĚ A ZÁVODU? Musíte pokračovat. O tom to je. Jen si važ, co děláš a pokračuj v tom. Neberte to jako výhru nebo prohru. Vždy vyhrajete, když děláte to, co milujete. Je to výhra/výhra. Oceňuji, že předáváte mé poselství o tom, jaký byl tento sport dříve, čím je nyní a co bude potřeba k tomu, aby byl i nadále takový, jaký ho lidé chtějí mít.

 

\

Mohlo by se Vám také líbit

Komentáře jsou uzavřeny.