NEJLEPŠÍ Z JODY'S BOX: NÁVRAT DO DNŮ, KDY BYL MOTOKROS POVSTÁNÍ NA KVADRATÁKU

Autor: Jody Weisel

Nejsem si jistý, že moderní teenageři mají stejný názor na motokros jako původní generace. V 1970. letech jsme nasávali kulturu motokrosu a nosili ji s sebou všude, kam jsme šli. Neexistovala žádná dobře zavedená kulturní historie, která by nás vedla. Stručně řečeno, neexistovaly žádné „staré dobré časy“. Nejstaršímu závodníkovi, kterého jsem tehdy znal, bylo 25 let a myslel jsem si, že je to pozůstatek minulosti.

Když jsem otci řekl, že plánuji být profesionálním motokrosovým závodníkem, řekl: "To není sport." A měl pravdu. Motokros v té době nebyl sportem, o kterém by v Americe kdokoli slyšel. Motocykly do střední Ameriky kolem roku 1970 by se daly shrnout do těchto populárních textů písní, „Měl na sobě černé džínové kalhoty a boty na motorku a černou koženou bundu s orlicí na zádech. Měl vyskočenou ‚siclu‘, která vzlétla jako zbraň. Ten blázen byl terorem dálnice 101."

Dnešní závodníci málo přemýšlejí o kořenech našeho sportu. Proč to cukrovat! Málo se starají o cokoli, co přišlo před iPhony, Instagram, SnapChat, TikTok a náušnice. Žádná ostuda. Žádný pot. Bez obav. Vědí, co vědí – a nic víc. Motokros, jak ho znají, je takový, jaký je – plně dospělý a vyvinutý. Dobré pro ně.

Ale byla to původní generace, která vyvinula sport do dnešní podoby. Museli, protože to před nimi neexistovalo. Pro většinu závodníků ze 1970. let byl motokros na druhou stranu povstání. Nabízelo to, co bylo pro tehdejší teenagery nedosažitelné – smysl pro pohyb, rychlost, výpady vzdorující gravitaci a katapultování. Patřil k velmi vybrané skupině americké mládeže. Ve formativních dobách nebyli v motokrosu žádní staří lidé. Nebyly žádné hodiny veterináře, žádní staromilci, žádní prošedivělí staří ruce, žádní dospělí. Byli jsme mladí a mohli jsme dělat motokros, co jsme chtěli – protože nikdo předtím nepřišel. A žádný rizikový sport nebyl před rokem 1968 pro teenagery tak snadno dostupný.

Zvláštní je, že dnešní motokrosař by nebyl přijat do motokrosového světa konce 60. a začátku 70. let. Byl by odmítnut pro svůj materialismus, chamtivost, profesionalitu, mechanickou neobratnost a povýšenost.

První tři desetiletí tohoto sportu (1968-1998) měli motokrosoví závodníci milostný vztah ke svému sportu a jeho motorkám. Byl to svět obydlený převodovkami, kutily, vynálezci a mladými rebely, kteří se navzájem potřebovali symbiotickým způsobem, který dnes neexistuje. Koupili jsme kola z druhé ruky, přestavěli je pomocí základních nástrojů a pokud jsme si nemohli dovolit nějaký díl, zkusili jsme si ho postavit sami. Neměli jsme na výběr. Neexistovala žádná obří infrastruktura, která by pumpovala bezúdržbové motocykly – ne, dělejte z toho motocykly odolné vůči údržbě. Každý, kdo závodil v 1970. letech minulého století, pracoval na svých vlastních motorkách, protože neměli na výběr – a na motorkách se navíc dalo stále pracovat.

Je zvláštní, že po všech těch letech je ekonomický motor motokrosového byznysu stále poháněn nehynoucí oddaností těch samých mužů, kteří už překročili střední věk. Náš sport není závislý na vysoce placených továrních jezdcích. Záleží na 40-, 50- a 60letých. Proč je šedivění motokrosu tak výrazné a zároveň nebezpečné? Protože je zřejmé, že motocykly vyráběné v moderní době nevyvolávají citovou vazbu dřívější doby. Jsou bez duše. A bez této podstaty jednoty budou digitální, elektronické a prchavé zážitky dneška postrádat trvalou intenzitu 1970., 1980. a 1990. let. to je škoda.